Počítač vychází, jako většina stávajících počítačů, z architektury počítače IAS, postaveného v r. 1946.
Tato architektura se po svém tvůrci J. von Neumannovi označuje jako „von Neumannova architektura“.
Architekturou počítačového systému rozumíme strukturu počítače a jeho chování z hlediska programátora v assembleru, který je technickým prostředkům nejblíže. Architektura zahrnuje – formáty informací, adresní režimy, soubor instrukcí a (obecnou) organizaci registrů CPU, hlavní paměti a I/O systému.
Implementace (dané architektury) se vztahuje k prostředkům logického a fyzického návrhu použitým pro realizaci konkrétní realizace dané architektury; např. udává, jaké jsou v počítači použity čipy. Např. všechny počítače řady 360 mají stejnou architekturu; mají však různou implementaci (této architektury). Některý model používá pevný řadič, jiný mikroprogramový řadič apod.
Někdy se používá „architektura“ jako synonymum „organizace“.
Struktura počítače IAS představuje klasický uniprocesorový systém, tj. systém s jedním procesorem (CPU). I v průběhu dalších 45 let vychází naprostá většina počítačů z von Neumannovy architektury. Některé její aspekty však byly v průběhu doby zdokonaleny a rozšířeny. Jedná se zejména o následující přínosy: zavedení nových typů dat (např. pohyblivá čárka), využívání index-registrů, nepřímé adresování, zásobníková paměť, virtuální paměť, paměť cache, překrývání činnosti paměťových modulů, proudové provádění instrukcí, využívání koprocesorů.
